PREKOGNICE

výklad z karet a jasnovidectví



nové příběhy
 


Pohádka o dravci


V jedné krásné a bohaté zemi, před mnoha a mnoha lety, lidé byli šťastní, veselí, radovali se ze života, milovali svého krále a královnu. Panovník byl velmi spravedlivý a lidé říkali, že mají tolik štěstí, jakoby nechtělo z chalupy ven. Rozkvétaly města a dědiny, a lidé měli velkou úctu k sobě samým, ale i k národu. Byli hrdí na svou malou zemi a milovali každý kousek, po kterém chodili. I v této zemi, jako všude jinde, se našli pobudové, kteří se vyhýbali práci, a raději loupili, vraždili a se svou kořistí se skrývali v horách či v lesích a kuli pikle. I když na každého byla nastražená past, mnozí unikli, ale když některého dopadli, skončil v šatlavě, nebo i na šibenici.
Moudrý vládce měl ale starosti, viděl do budoucnosti a varoval lidi před dravci, kteří se líhnou v cizích hnízdech, protože tam u nich doma je lidé z hnízd vyhazovali. Ale lidé se jen smáli a říkali si, "jak nám někdo může vzít čest, lásku nebo štěstí. Ano, stodola může shořet, pole může postihnout neúroda, vítr mi může odnést střechu nad hlavou, ale lásku a čest?, to přece nejde“. Přece, "pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí". A přestávali být ostražití, a pobudové začali pomalu pomaloučku zasévat mezi lid nenávist a závist. A časem se lidé začali rozdělovat, jedni neustoupili od svých zásad hrdosti a cti a ti druzí, kterým se nechtělo moc pracovat, začala vyhovovat podlost a zjistili, že nepoctivostí přijdou lehčeji ke zlaťákům. Starostlivý vládce byl odstraněn, protože lidé už nechtěli poslouchat jeho varování a nahradili ho učencem, o kterém si mysleli, že je moudrý.
   A časem nad bezstarostnou zemí začal kroužit obrovský orel Hitrouš, kterého v jeho zemi nikdo nechtěl a tak létal od krajiny ke krajině, až jednoho dne celou tuto zemi štěstí zastínil svými křídly. A nastala zlá doba, ale lidé si uvědomili, že musí něco udělat, jinak už slunce neuvidí, a tak po dlouhém a krutém boji ho nakonec z oblohy sestřelili a zase vysvitlo nad milovanou zemí hřejivé sluníčko. A lidé opět přestali být ostražití, protože byli unaveni z bojů a raději nechali rozhodovat ty, kteří vytušili příležitost zbohatnout. A mnozí z nich si zvykli na to, že lehčeji mohou přijít k bohatství a moci podlostí a zákeřností a začali se připravovat jak svůj plán uskutečnit. Měli dostatek příkladů a také se na obzoru objevil další dravec Gotlab a uchvátil zemi krutou mocí. Nastala doba, kde se po mnoha let čest a pravda krutě trestala, a lidé si zvykli na to, že být podlý je výhodnější. V té době se už líhl v cizím hnízdě další padouch Husňák, který uchvátil na desítky let svou podlou mocí celou zemi, kterou přivedl do neskutečné bídy. Jen padouchům, zlodějům a zrádcům se dařilo jako nikdy před tím.
   Ale i Husňák byl časem unaven a tak se dohodl, že když jeho a všechny soukmenovce nechají v klidu a bohatství dožít, předají svou moc do rukou těch, kteří se už nedokážou dočkat, aby ochutnali moc slávy. A tak se další dravci vrhli na zbytek kostí, které ještě zbyly z té krásné kdysi prosperující malé země. A tuto zemi pojmenovali Democií. A tak se stalo, že stokrát opakovaná lež se stala pravdou. Dokonce se naplnila i slova panovníkova, a lidé až nyní poznali, že se dá ukrást i čest a pravda, která nikdy nemůže zvítězit nad lží a nenávistí, protože jsou v dnešní době silnější. To co zbylo, už není. I poslední kapka vzácné vody byla prodána. A opět se chápe k moci jeden zákeřný dravec, který se vylíhl v jiném hnízdě, a podle pravidla co je ještě tvoje to je moje a co je moje do toho ti nic není, a stále silněji a silněji zarývá své drápy hlouběji do vychrtlých těl a jeho síla roste. Už jen dvakrát, třikrát opakovaná lež je pravdou, a lidé ve své nevědomosti chválí svého pána a den, kdy vznikla Democie. Lež byla zaměněna za pravdu. Nastolili jiný směr a vymysleli slovo statistika, která je přesný souhrn nepřesných čísel. Střežili si velká tajemství, a jedno z nich bylo, jak z ničeho přijít k pytli zlaťáků, aniž by jeden zlaťák ztratili. A potom sežere i tvoje kosti a odlétne jinam, takoví jsou už supy.
   Ale časem byl slabší a slabší. I zesláblý lid se z posledních sil zvedal z prachu své milované země. Lidé si uvědomili, co všechno svou lhostejností, leností a nezájmem i sami k sobě ztratili. Vzali, co měli po ruce a začali u vlastních studní, kde na pramenech seděla obtloustlá stará žába, předek všech supů. Žábu zabili a přestali poslouchat jeho nařízení, ignorovali vše, co jeho chorý mozek, mozek posedlý nezkrotnou mocí vymyslel. Bylo jich dnem ode dne více a více, vtrhli do jeho paláce, supa hodili do hluboké studně ke své žábě, tam kam patří. Za všechno zlato a drahé kamení naplnily sýpky a obdělali pole, řekám dali správný směr, starým vrátili důstojnost, mladým naději.
Na trůn se vrátil potomek panovníka, mladý, statný a rozumný vládce, který malými krůčky stavěl na základech svých předků zemi, která začala být opět šťastná a plná radosti a hojnosti. A hlavně do největšího a nejsilnějšího trezoru zamkli lži a ostatní nepravosti, aby už nikdy nespatřily světlo světa. Snad konečně už nikdy nepřilétne do země žádný dravec, který chce využít situace a vrhne se všude tam, kde cítí příležitost nacpat si svoje břicho. Hnali by ho přes hory a lesy, kolem temných skal až na konec světa.