PREKOGNICE

výklad z karet a jasnovidectví



nové příběhy
 


Bylinky a jejich využití pro prevenci a léčbu.


Bylinek je na stovky a tisíce a každý preferuje bylinku jinou. Podle receptů např. svojí babičky apod. Jedna z nejlepších bylinek je samozřejmě
Heřmánek pravý
(Matricaria chamomilla L.), jedna z nejdůležitějších léčivek Nebudeme se nyní bavit o pěstování bylinek, ale pouze o využití a k ochraně a prevenci zdraví. Heřmánek má vysoce hojivý a regenerační účinek. Čaj se pije při střevních a žaludečních poruchách, při nachlazení, nespavosti, pomáhá mírnit křeče. Obklady a koupele se používají na kožní problémy, hemoroidy, spáleniny, jako kloktadlo na záněty v ústech, mandlí a hrtanu. Inhaluje se při rýmě, olej se vtírá při křečích a neuralgiích.
Jitrocel kopinatý
(Plantago planeolata L.) je vytrvalá rostlina s přízemní růžicí listů a drobnými květy na hranatých stvolech. Použití: Nepostradatelný pro lidi se špatnou krví, čistí ji. Čaje se pijí proti kašli, astmatu, na odhlenění. Zevně se přikládá na špatně se hojící rány, vředy, popáleniny, bodnutí hmyzem.
Mydlice lékařská
(Saponaria officinalis) vyrůstá z bohatě větvených kořenů, do výšky kolem jednoho metru. Použití: Používá se zevně k léčbě akné, lupénky nebo proti lupům. Obsažený saponin uvolňuje pot a moč, ale vnitřní použití je nebezpečné, snadno dojde k předávkování.
Meduňka lékařská
(Melissa officinalis L.) je až 90 cm vysoká bylina původem ze Středomoří. Použití: Čaj navozuje dobrý spánek a dobré zažívání, zklidňuje hysterii, účinný je při nadýmání. Olej se používá na revmatické bolesti.
Podběl lékařský
(Tussilago farfara L.) je rychle se rozrůstající bylina s časným kvetením. Použití: Podběl uvolňuje hleny, ulehčuje odkašlávání. Vnitřně se užívá při nachlazení, horečce, po zápalu plic. Čerstvé listy můžete přikládat na otoky a spáleniny.
Ovšem, Za rostlinu, která dokonale dokumentuje sílu přírodních léčiv a je i ve vědeckých kruzích považována za nejkomplexnější léčivku na světě, považuje většina odborníků ginsengovou rostlinu vědecky zvanou Panax ginseng C.A. Meyer (všehoj léčivý, všeobecně známý jako ženšen).
Tento tajemný kořen obsahuje tzv. ginsenosidy (ginsengové saponiny), z chemického hlediska části obsahující cukry (glykoly) a struktury bez cukru (aglykony). Dosud se vědcům podařilo izolovat více než 200 různých komponentů. Jde o tzv. adaptogen – tedy komplex účinných látek, který umožňuje posílit se proti škodlivým zevním vlivům. V domovské Asii se tradičně využívá jako ochrana jater, proti nádorovým onemocněním a k posílení imunity. Mnozí ho oceňují jako sexuální tonikum. Drogu ženšenu vědci považují za psychotonikum, které odstraňuje fyzickou i duševní únavu, depresivní nálady, kolísání krevního tlaku, nervozitu. Léčitelé ho označují za „královský“ lék a „elixír života“.
Nejznámější druhy rostou v Číně a Koreji, jiné se rozšířily v Japonsku, Severní Americe, Nepálu, ve stinných místech Ussurijské oblasti Ruska. Dávkování pravého ženšenu se doporučuje 1 – 2 g drogy denně či 200 – 600 mg extraktu.

Čeho se bojí rakovina?
Není nadsázkou tvrzení, že zhoubné bujení je postrachem současnosti, naštěstí většina druhů se dá již úspěšně léčit. Cílem vědců je proto najít co nejkomplexnější medikamenty a velkou naději zde jsou právě některé byliny. Uznávanou královnou se v tomto směru stala tropická dřevnatá liána (dlouhá až 30 metrů) Vilcacora (Uncaria tomentosa), rostoucí zejména v Amazonské džungli.
Nejnovější chemické rozbory potvrdily, že nejdůležitější skupiny jejích biologicky aktivních substancí tvoří alkaloidy. Unikátní je zejména alkaloid izopteropodin. Dokáže výrazně aktivizovat imunitní systém, zejména mechanismy odpovědné za odolnost vůči virům a novotvarům. Její kyselina ursulová zas, jako silný antioxydant, vyvolává sebezničení v novotvarových buněčných liniích rakoviny plic, vaječníků, kůže, trakčníku, žaludku, melaninů a leukémie. Účinkuje i při mozkových nádorech a jiných závažných postiženích. Může významně zmírnit i vedlejší účinky léčení chemoterapií a radioterapií. V Evropě (Londýn) se mj. prodává ve formě čaje.
Z rostlin, které běžně rostou u nás, odborníci zjistili protirakovinné účinky především u jedovatého páchnoucího vlaštovičníku, jehož čerstvá oranžová mléčná šťáva obsahuje asi 14 alkaloidů. Tradičně se za výbornou prevenci považuje i cibule a zejména česnek. V poslední době se zvýšené pozornosti lékařů dočkal i chmel, který obohacuje pivo nejen o hořkost, ale i o četné další komponenty. Zvlášť důležité jsou polyfenoly, které mají silné antioxidační, antikarcinogenní, protimikrobiální, protitrombózní a další prospěšné vlastnosti, chránící organismus před civilizačními chorobami. Nyní se odborníci soustřeďují mj. na flavonoid xanthohumol (XN), který se může stát skutečně efektivním protinádorovým léčivem.

Co se skrývá uvnitř rostlin?
Podívejme se na stručný přehled léčivých i nebezpečných látek tajených v léčivkách: Alkaloidy – představují dusíkaté látky, které veskrze silně působí na organismus. Často to jsou prudké jedy, které i v malém množství mohou napáchat značné škody. Důkazem jsou zástupci čeledi makovitých (mák setý obsahující morfin, vlašťovičník větší), lilkovitých (rulík zlomocný s atropinem, blín černý, durman obecný), pryskyřníkovitých (oměj šalamounek ukrývá alkaloid akonitin), liliovitých (ocún jesenní). Odborníci dosud prozkoumali přes 400 alkaloidů.
Hořčiny (hořké látky) – povzbuzují chuť k jídlu ( hořec žlutý), příznivě ovlivňují činnost trávicího ústrojí, jater a žlučníku. Tak zasahují trávicí systém. Některé mohou být i jedovaté.
Silice – jsou směsi těkavých (zpravidla výrazně vonících) látek (nejčastěji terpeny a jejich sloučeniny). Podporují vyměšování žaludečních šťáv, vzbuzují chuť k jídlu a mívají antiseptické účinky. Některé působí na centrální nervovou soustavu. Nejznámější: mateřídouška, kmín, petržel zahradní, máta peprná.
Sacharidy – cukry obsažené v léčivkách. Jsou zdrojem energie, zasahují i do látkové výměny.
Glykosidy – éterické sloučeniny cukrů, které se vyskytují jen v rostlinách. Díky enzymům se snadno štěpí na cukernou složku a necukerný anglykon a vzhledem k tomu, že aglykonem mohou být opravdu nejrůznější látky, bývá struktura i jejich léčebné působení velmi rozdílné. Mají výrazné léčivé účinky např. na srdce působí glykosid obsažený v náprstníku či konvalince vonné. Bylo dokázáno, že existuje výrazná shoda v mechanismu účinků mezi glykosidy konvalinky a osvědčenými chemickými léky. Mezi glykosidy řadíme i četné zásobní látky, barviva a třísloviny (viz).
Třísloviny – působí svíravě, rozkládají se oxidací na vzduchu, ale i při dlouhém vaření. Hojně se vyskytují v růžovitých a vřesovcovitých rostlinách. Medicína využívá jejich svíravý stahující (adstringentní) účinek na kůži a sliznici. V současnosti se pozornost soustřeďuje i na jejich objevené antibakteriální a protivirové účinky. Objevíme je mj. v borůvkách.
Saponiny (název odvozen od latinského sapo = mýdlo) chemicky patří ke glykosidům, bývají však často jedovaté. Umí pročistit krev, ovšem při větším množství rozrušují červené krvinky – jako krevní jed. Působí močopudně, rozpouštějí hlen. V praktické medicíně podporují vstřebávání jiných účinných složek léku. Zdrojem je mj. mydlice trnitá, divizna velkokvětá, petrklíč a saponiny z kořene lékořice pomáhají i při léčení žaludečních vředů.
Slizy – glycidy, které působením vody silně bobtnají. Vytvářejí na povrchu sliznic a kůže ochranný film. Jsou i výbornými projímadly, osvědčily se při postižení žaludku, střev, úst a hrtanu. Výborným zdrojem je např. lněné semeno. Pryskyřice – rostlinné exkrece využívané k dráždění pokožky i sliznic. Slouží k přípravě mastí.
Flavonoidy – reprezentují fenolické látky s bohatou škálou účinku: ovlivňují cévy a krevní tlak, zabraňují bakteriím vniknout do buněk. Ze známých rostlin uveďme česnek, cibuli, křen, jitrocel, kopřivu, hořčici, černý rybíz, vlaštovičník.
Glukokininy – látky s účinkem podobným inzulínu, které snižují hladinu krevního cukru. Najdeme je např. ve fazolích.
Vitaminy (od slova vita = život) působí jako biokatalyzátory, jejichž nedostatek v lidském organismu vyvolává poruchy. Obsah rostlinných vitamínů kolísá podle různých okolností; jejich obsah klesá při sušení (např. šípku, který obsahuje hodně přírodního vitamínu C). V některých rostlinách se naopak vytvářejí unikátní tzv. antivitamíny – např. dikumarol v komonici bílé. Ten zabraňuje srážlivosti krve.
Organické kyseliny (jablečná, vinná, citrónová, mravenčí.) na nás čekají téměř ve všech dužnatých plodech. Mají rozmanité účinky – často jako účinná projímadla či močopudné prostředky. Kyselina ze šťavele a šťovíku působí ve velkém množství jedovatě.
Minerální látky – dodávají do lidského organismu potřebné stopové prvky. Velmi důležité jsou soli vápníku (např. v kopřivě) a draslíku (jehlice trnitá). Dostatek sodných solí nabízí např. pampeliška a čekanka. Kyselinu křemičitou zas najdeme mj. v přesličce, truskavci apod.

Česnek je přírodním antibiotikem
Ostrý česnekový pach (způsobený sloučeninou allicinem) vane dějinami už více než pět tisíc let. Jeho kladné účinky prý jako první využívali dávní Egypťané – třeba pro dobrý zdravotní stav tisíců otroků na stavbách pyramid.
Ačkoli se v tradiční medicíně využívá již po staletí, mnoho nových objevů o chemickém složení česneku se zrodilo teprve před několika lety. Například kolem roku 1990 vědci zjistili v česneku další sloučeniny. Objevili rovněž unikátní stopový prvek – germanium, který lidský organismus brání proti rakovinným buňkám.
Chemické složky v česneku kladně ovlivňují dýchací systém, trávicí soustavu a trakčník, srdce, játra, slezinu, slinivku, žlázy jako štítnou, brzlík, hypotalamus. Výrazně prospívá nervovému a zejména imunitnímu systému. (Studený vývar z rozkrájeného stroužku spolehlivě ničí uhry.) Stále častěji hovoří odborníci o česneku jako o jednom ze zázraků rostlinné říše.