PREKOGNICE

výklad z karet a jasnovidectví



nové příběhy
 


Nepřítel


Jako Kartomant neustále něco objevuji, něco nového se dozvím a něco nového také musím přehodnotit. A proto věřím na zázraky, protože je vidím každý den.
Nedávno jsem psal o přátelství. Dnes vám něco řeknu o nepřátelství. Ono se řekne „miluj bližního svého“, ale jak to mohu udělat, když je to nyní můj nepřítel. Jak odpustit někomu, kdo mi neskutečně ublížil, ponížil, nebo udělal i něco otřesného, jako je znásilnění, zneužívání, genocidu nebo vraždu. Musím mu odpustit? Všude okolo nás do nás neustále někdo hučí, odpouštěj, mysli pozitivně, vysílej lásku apod. Copak to jde, abych neustále pozitivně myslel, když moje srdce krvácí nad ztrátou milovaných, nad hrůznými vzpomínkami, nad křivdou?
Aby svět fungoval, musí být v rovnováze. To znamená, pozitivum i negativum, bílá černá, den noc, plus i mínus. Kdyby vše bylo jen pozitivní nebo i opačně, svět by se zhroutil do sebe. Nebe nebo peklo. To uplyne ještě mnoho vesmírného času, než se nastolí ráj a to nejenom na Zemi, která tady už nemusí jako planeta být, pokud ji člověk sám nezničí. To uplynou desetitisíce let a lidstvo bude snad o krůček moudřejší. Ale také už nebude co odpouštět, protože ve vyspělé civilizaci se brutální věci prostě stávat nebudou, nebo budou pod kontrolou. Přestaňme nyní snít, je to vzdálená pohádka, žijeme teď a tady a pojďme tedy řešit problém dneška. Hned z kraje je potřené vysvětlit, že pocit ublíženosti je naše iluze, máme něco ve své mysli zakódované, jsme připoutáni k myšlenkám a našim představám o ublíženosti. Zlo přináší vždy zlo a nikam to nevede, nebo spíše je to cesta do pekla. Propadáme se hlouběji a hlouběji. Vyčítáme si pokaždé, když něco uděláme, dobrého i špatného, že jsme udělali asi někde chybu, pokud se situace okamžitě nenapraví, pokud naše Ego není spokojené. Zapomeňte nyní na společenské sekvence, pravidla, která vám celý život někdo tluče do hlavy. O chování abychom se zalíbili, rodičům, partnerovi, společnosti, místo toho, abychom byli pravým projevem svého Já, Jáství. A ono je v podstatě velmi dobré, nikdy nebylo pokřivené, to udělala doba a myšlenky, které vám byly neustále vtloukány do hlavy. Musíš milovat, musíš si zasloužit lásku, musíš milovat sám sebe, a dalších tisíc musíš.
Milovat neznamená jen mít rád, milovat je věřit a pravdu znát, milovat je usmířit a znovu podat ruce, milovat je rozdělit duši i srdce… Určitě to znáte. Ale abychom mohli odpustit někomu, kdo nám opravdu ublížil, nesmíme slovo láska zaměnit za slovo milovat. Musíme se ze strachu dostat o stupínek výše, do pocitu, kde naše Já pociťuje bezpodmínečnou lásku ke všemu. Bezpodmínečnou lásku a tu ne každý dokáže vyslat k nepříteli. Když slyšíme, musíš dopouštět, také se snažíme o odpuštění, ovšem velmi zřídka to dovedeme, většinou jen hrajeme divadlo před společností a tvrdíme, odpustil jsem. Oklameme ji, aby nám dala pokoj. A když otevřeně řeknu, nemohu mu odpustit, mnozí nás odsuzují, jací jsme a co bychom měli a neměli, chtějí opět nastolit, abychom hráli zavedený scénář.
A je tu jedno pravidlo. Některé situace ani nesmíme odpustit, jako je násilí, vraždy či genocida apod. zvěrstva, protože bychom tomu dotyčnému ulehčili „trest“, který ho bude čekat za svoje činy. Je to jen na nás. Jediné co nesmím udělat, je oplácet stejné stejným, to jen v případě pokud jsem v ohrožení života nebo zdraví. Ale to je otázka už většího konfliktu, které většinou řeší státy mezi sebou válkou. V podstatě jakýkoliv problém nastává tehdy, když takový viník žádnou skutečnou vinu necítí. Jemu to takhle vyhovuje a nechápe, proč by měl něco měnit. On byl celý život o tom přesvědčován, že tato cesta je správná a jediná. Uvědomte si, že pohádka skončila, začíná život. Jsi to, co jsi. A správným a rozumným přístupem se dějí zázraky, vím to, protože je vidím každý den.