PREKOGNICE

Výklad z karet

nové příběhy
 


Po mně potopa...


Už jsem napsal o životě snad všechno, co se napsat dalo. Aspoň jsem si to vždy myslel. Ale lidský život je tak složitý, že je nevyčerpatelnou studnicí osudů. Sinusoida klesá a opět stoupá v nekonečné časové smyčce. Neustále mluvit o zákonech Karmy, je vyčerpávající a někdy to vypadá, jakoby je člověk obtěžoval. Vždyť žijí tady a teď, a jak Madame de Pompadour utěšovala Ludvíka XV. slovy: „Nač se tím budete zatěžovat, ještě z toho onemocníte. Po nás potopa!“, ano, po mně potopa! Omyl, v té potopě se sami tito lidé utopí, ta potopa je smete daleko a hluboko. Na to ale ať přijdou sami.
Proč lidé neustále potřebují vyhrocovat jakoukoliv situaci, toť otázka. Za svůj zpackaný život?, možná. Nebo určitě, protože ten vnitřní vztek, ta žárlivost na úsměv druhého, je rozpaluje do běla. A proto musí štěstí druhého pošlapat. A je jedno, co to je, od nových bot, auta, o pár metrů větší pozemek, vztah, práce, úspěch, cokoliv. Odsuzují okamžitě každého, kdo jim nepochlebuje, kdo nehraje jejich scénář, kdo je prostě lepší než oni. A oni to vědí. Jejich život založen na lži je jejich volbou. K čertu s takovými lidmi. Mají vůbec právo nazývat se člověkem?, ani zvířetem, protože ani zvíře to neudělá. Něco se v té evoluci asi pokazilo. Co vesmíru dáš, to také dostaneš. Ale pro ně to jsou kecy a uznat něco co je pravdou, prostě nelze, vždyť to není jejich lež, je to jejich pravda, ve které se celý život topí. A když to není jejich lež, jiné lži naslouchají, vždyť jim tak líbezně zní. Jedno pořekadlo říká, „kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem“, a já ho trošku upravil, kdy dodávám, „čtrnáct dní starým!“, tvrdým. Braňte se a nedovolte jim vstoupit do vašeho života, jejich síla v nenávisti hory přenáší. A co lidstvo lidstvem existovat bude, budou i pře a války, pokud vás oni vtáhnout do svých pařátů. Měli by mít na ně škrabadlo, jako mají kočky a těch pařátů se občas zbavit broušením.
Ukazujte jim, že vaše štěstí, váš život je bohatší než jejich zkaženost. Ale nic jim nevysvětlujte a nevnucujte, ať si z té hluboké potopy pomohou sami, když jsou tak přesvědčeni, že se jim nic nestane, a jsou přesvědčeni, že přistanou na pevném břehu.
Jejich heslem by mělo být: „Diem perdidi“. (což v překladu znamená: „promarnil jsem den“)

Člověče, kde se v tobě bere ta špína?
Tak hrozná nenávist?
Vždyť jsi jen oživlá hlína,
co takhle trochu moudra sníst?

Nejsi živ jen hlínou pouhou.
Bůh do těla ti duši dal.
Ta krmena je štěstím, touhou.
Však ne tou, co plodí žal.

Oko za oko! Zub za zub!
S myslí potemnělou ječí davy.
(a ruce si mne belzebub)
Já nepatřím k nim. A vy?