PREKOGNICE

Výklad z karet

nové příběhy
 


Co mi dělá radost i starost.


Napsat něco radostného, to co nám zpříjemňuje život, je opravdu složitá věc. Co mi dělá radost!? Čerstvě upečený a vonící koláč v neděli ke kávě, a brouk roháč, zase se ukázal v plné své kráse, známka kousek čisté přírody. A vzápětí myšlenka, ten soused zase pomlouvá a nepozdraví, sousedka je naštvaná, nevím proč. Zaháním tyto myšlenky a opět se vracím k tomu, co mi dělá radost. Vlahý vytoužený déšť, který konečně skropí půdu a příroda se plnými doušky může napít. Rozkvetlá meruňka a konečně její plody, a letos si opět pochutnám na úžasných jablíčkách. Okrasná zahrada je zase plná květů a krásných keřů, radost se podívat. A zase ty myšlenky. Bože, ty cesty jsou samá díra, zase to moje auto dostává zabrat. Co vše a jaké sliby jsem za ta léta slyšel, co vše brzy bude, od kanalizace až po služby apod. Raději už to nevnímám a sednu si na houpačku pod kanadskou jedli a pomalu se nořím do snu o pohádkové zemi. Moje myšlenky vyruší hádka u sousedů, u druhého souseda zase vrtačka nebo hoblovka, a ty jeho psi a neustálý štěkot, doráží na kolemjdoucího, točí se za svým ocasem stále dokola, známka stresu nebo ještě něčeho horšího. Ale, jsou to přece cvičení a za stovky tisíc drazí psi. Já osobně mám o výcviku jiný názor. Zacpu si uši a pomalu přestávám ty nepříjemnosti vnímat. Sekání trávy, štěkot psů, sem tam rachotící traktor, to přece na vesnici patří. Nějak mi to ani nevadí, pokud toho není moc, hlavně od nevychovaných psů, ale ti za to nemohou. Ta chyba bude asi někde jinde. Pokud je tvář, kterou ukazujete světu, maskou, ztratíte sami sebe a nic z vašeho charakteru pod ní nezbude. Zapomenete, kdo vlastně jste, a to jenom proto, abyste ukázali a vyhověli ostatním, protože chcete, aby vás viděli takového, jakého vás vidět chtějí oni.
Lidé soudí bez důkazů. Nemusíte se proto bát soudů druhých. Vy sami, ve svém srdci víte, kdo doopravdy jste. Nemusíte být perfektní, abyste neustále udivovali ostatní lidi. Nebojte se ukázat svou nedokonalost. Nedovolte nikomu, aby na vás přenášel negativní postoje k životu. Uvědomte si, že být ve společnosti negativních lidí je volba, ne povinnost. Vzdejte se potřeby mít vždy pravdu. Lidé, kteří nedokážou vystát myšlenku, že by se mohly mýlit a touží neustále o uznání, ztrácí svůj život. Dny ubíhají jeden za druhým, a ani si neuvědomujeme, jak opravdu ten čas letí. Najednou vidíme, jak nám vyrostly naše děti, jak se objevují první šediny, a jak se nesmírně změnili naši známí či přátele, které jsme dlouho neviděli. Proto nedovolte, aby vám ostatní zkazili jen jeden jediný den vašeho života. Přichází někdy lítost a snažíme se najednou čas nějak zastavit a stejně ho nezastavíme. Dvacet let uteklo jako voda a zůstávají jenom vzpomínky. Vzpomínky někdy bolestné, někdy radostné. Takový je běh života a v každém případě bychom měli začít s rekapitulací našeho prožitého života, abychom dokázali ještě mnohé napravit.
Neodkládejte na pozdější dobu jakýkoliv problém, ale snažte se ho vyřešit téměř okamžitě, tak, aby vám do budoucnosti nebral životní energii, která je potřebná na momentální řešení jakékoliv situace nebo zdraví. Ve shonu již nevidíme svého partnera jako milující bytost ale jenom toho, s kým přežíváme další a další dny. Kam se poděl čas, který nám přinášel radost, pohlazení, lásku a porozumění? Je to jenom výmluva!! Vše je stále v nás, od lásky až po nenávist. Jenomže se za lásku mnozí stydí, je jednoduší cit neprojevit a to pro vlastní klid či lenost.
Když Vám najednou odejde nenávratně někdo, koho jste nesmírně milovali, budete litovat každého okamžiku, že jste nebyli schopni tomuto člověku říci, co k němu opravdu cítíte. Většinou bývá potom pozdě něco napravovat. Když Vás už otravuje okolí, nedovolte, aby se otrávila i pohoda vašeho domova a soukromí. Věřte nebo nevěřte, ale pohoda, láska a porozumění, je silnější nade vše. Dokážete tímto překonat ty nejhorší rány, které od života dostanete. Dej a bude ti dáno, vezmi a desetkrát ti vezmu. Tak to funguje, tak je to zařízeno a proti tomu nelze bojovat. Musím vždy něco obětovat, pokud chci něčeho dosáhnout. Nic není zadarmo. I odpuštění, či tolerance vůči druhému, nebo jen laskavé slovo. Někdy ani nepotřebujeme slova útěchy, někdy stačí jediné gesto. Gesto, při kterém se cítíme, že na to nejsme sami. Gesto, které zahání strach a bolest, které nám dodá odvahu, jistotu a lásku. Tím gestem je objetí.
V této době, kdy panika z koronaviru Covid-19, zastavila stroj hamižnosti, se navrátila mezi některé lidi solidarita, porozumění i pohlazení. V čase hysterie z pandemie se zastavily továrny, desetitisíce letadel přestaly létat a vypouštět špínu, a nebe se konečně mohlo, zhluboka nadechnou. Ozonová díra se zacelila, a Země se sama zregenerovala za pár týdnů. Najednou přestaly hurikány, povodně a tsunami. Vyčistily se vody lagun a oceánů. Něco se vrátilo do normálu. Bohužel, jen dočasně. Opět začne drancování přírodního bohatství, a jak víme, peníze jsou až na prvním místě. A lidé se opět vrátí pod svou masku, ne pro ochranu proti viru, ta nás chrání jako drátěný plot proti mouchám, ale masku hamižnosti, hrubosti, neporozumění a lhostejnosti.
Proč se to všechno děje. Pro nepochopení cyklu života na planetě Zemi. Chybí mi moje mládí, kdy roční období bylo hodno svého názvu, kdy jaro bylo jarem a léto létem a nepotřebovali jsme faktor 50, abychom se chránili před UV zářením. Kdy zima byla příjemná a těžká peřina pokryla krajinu, aby si odpočinula a nabrala sílu do dalšího roku. Kdy se chlapi i poprali v hospodě, a druhý den stáli bok po boku na poli, nebo pomohl jeden druhému, bylo-li potřeba. Nikdo nikomu nezáviděl, spíše soucítil, když někdo nezvládal svůj životní úděl. Planeta Země je tady 4.5 miliardy let a nezničily ji ani asteroidy. Něco se za posledních sto let hodně pokazilo, a dokázal to člověk. Co mi je do vesmírného výzkumu, když se drancuje Amazonský prales, plíce Země. Co mi je do zvýšení výroby aut, když uskakuju před koly těžkých náklaďáků. Co mi je do geneticky upravených pícnin, když se nemohu pokochat rozkvetlým bramboříkem, protože je všude jen žlutý jed řepky olejné. Proto chci mít na své zahradě ráj na zemi, bez chemie a radostně pohlížím na kopretinu, chrpu či pampelišku. A nevadí mi ani sem tam ta kopřiva nebo bodlák, na kterém se slétávají včely. Jen je těžké zbavit se hluku a nenávisti. Tyto kořeny plevele ve svém srdci musí vytrhat lidé sami u sebe.